Novela zákona o ochraně ovzduší: „nepovinné“ povolení, které může být užitečné.

MŽP předkládá návrh novely zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 201/2012 Sb.), který má zavést i jednu zajímavou novinku, která si zaslouží naši pozornost: „dobrovolné“ povolení k provozu stacionárního zdroje ovzduší.

Zatímco u tzv. vyjmenovaných stacionárních zdrojů (tedy těch, které jsou uvedeny v příloze č. 2 zákona) musí jejich provozovatelé nejprve získat povolení k provozu vždy, u ostatních zdrojů se získání povolení nevyžaduje, a doposud celkem logicky ani neumožňuje (krajský úřad nemá pravomoc jej vydat). Novela to však má změnit a má umožnit, aby povolení krajský úřad vydal i tomu žadateli, jenž ho přitom k provozu zdroje podle zákona nutně nepotřebuje.

Tento atypický institut zajímavým způsobem spojuje veřejnoprávní úpravu ochrany ovzduší s občanskoprávní úpravou, která zvýhodňuje tzv. privilegované zdroje emisí. Vlastník věci je podle § 1013 OZ povinen zdržet se všeho, co působí, že (mj.) kouř, prach, plyn a pach či jiné imise vnikají na pozemek souseda v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Standardně náleží sousedovi právo domáhat se po vlastníkovi u soudu, aby se zdržel imisí. Jsou-li však imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused pouze právo na náhradu újmy v penězích.

Provozovateli stacionárního zdroje se tedy může vyplatit, aby získal povolení k provozu zdroje, i když o něj podle zákona o ochraně ovzduší žádat nemusí. Na druhou stranu jej ale v takovém případě očekává náročný administrativní proces o žádosti o vydání povolení a rovněž se musí smířit s tím, že mu v povolení budou stanoveny závazné podmínky pro provoz stacionárního zdroje.

Novela má přinést i řadu dalších změn a neměla by uniknout pozornosti zejména provozovatelů zdrojů znečištění ovzduší. Čas pak ukáže, nakolik bude předvídavými znečišťovateli institut „nepovinného povolení“ skutečně využíván.